O nás

MARTIN MAHLER

Tréninkový a supervizní analytik České psychoanalytické společnosti (IPA). Tréninkový skupinový terapeut a supervizor Rafael institutu. Externí učitel na katedře psychologie UP v Olomouci. Pracuje v soukromé praxi v Praze.

JIŘÍ JAKUBŮ

Člen České psychoanalytické společnosti (IPA). Tréninkový skupinový a individuální terapeut a supervizor psychodynamických výcviků. Externí učitel na katedře psychologie FF UK v Praze. Pracuje v soukromé praxi v Praze.

Myšlenka založit FIRP příšla k zakládajícím členům Martinovi Mahlerovi a Jiřímu Jakubů na podzim roku 2020. Postupně se tým rozrostl o další kolegy a kolegyně, kteří mají společnou chuť aktivně se podílet na projektu a umožnit tak lidem nahlédnout více do tématu intersubjektivity a vztahovosti.

ADÉLA SMEJKALOVÁ

TOMÁŠ „TÁRAK“ MATL

KRISTINA BRUNCKOVÁ

JJ: Martine, můžeš přiblížit, jaká byla tvoje cesta k vztahové (relační) psychoananalýze a intersubjektivní perspektivě, respektive čím tě tento proud analytického myšlení a praxe oslovil?

MM: Každý, kdo se profesionálně zapletl s psychoanalýzou, v ní hledá místo, které mu vyhovuje. My oba máme za sebou už několik minulostí, například s našimi rodiči a také s osobními analytiky. Máme za sebou také zkušenosti s mnoha našimi pacienty. Nevím, jak to bylo u tebe, ale mně až po mnoha letech praxe došlo, že s pacienty potřebuji mít větší blízkost a vzájemnost a že zbytečně zavírám oči před důležitostí osobního vztahu – to všechno samozřejmě v rámci zachování terapeutického cíle. Příliš jsem totiž spoléhal na rituály jednoosobnostního modelu, který v psychoanalýze dominoval už sto let před námi, a na správně prováděnou techniku, považovanou za záruku úspěchu. Jsem toho názoru, že každý analytik má hledat vlastní, ryze osobní způsob, jak lidem pomáhat, a někdy ho musí hledat po velkou část svého života. Ze zkušenosti s kolegy vím, že slepá loajalita k učitelům a k jejich dogmatům může být neuvěřitelně silná a vytrvalá. Někdy mi to připadá dojemné a obdivuhodné, jindy trochu legrační, a někdy tragické dívat se na některé analytiky, jak se mění v kopie svých předchůdců a nemají odvahu být sami sebou. Asi nejbližší jsou mi inspirace, které přinášejí vztahová psychoanalýza a současné pojetí intersubjektivity. Není to správný směr pro každého, mně ale vyhovuje. Proč? Mohu ručit osobní zkušeností, že expertní, objektivizující a technicistní přístup k pacientům mi nesedí a nevěřím v jeho účinnost, ať se tváří sebechytřeji. Naopak sázím na analytické partnerství s pacienty, na “lidský dotek”, společné pozorování, hledání a reflexi pokud možno všeho, co se mezi námi děje, na odvahu být totálně přítomný a k dispozici pro druhého. Nemám nic proti klasicky pojaté psychoanalytické léčbě, soustředěné na zkoumání pacientovy izolované mysli – uvědomuji si, že někteří pacienti jí z dobrého důvodu dávají přednost. Zažil jsem ji a mohu říci, že mě nikdy neuspokojovala, lidsky mě zklamávala a nakonec i nudila.

Neměli bychom, Jiří, ztrácet čas ospravedlňováním, že děláme něco, co mnozí naši kolegové v Čechách nevítají – co ty na to?

JJ: Líbí se mi, co říkáš a jak to říkáš, je to naše společné a léty potvrzované přesvědčení. Spolu-sdílení, vzájemnost a spolu-utváření vztahů a významů v životě a v psychoanalýze patří k tomu, co nás nejen oslovuje, ale co je samo o sobě podmínkou života. Lze-li zastávat klasický analytický názor, že sexuální pud a jeho osud je organizátorem našeho psychického vývoje, pak minimálně to samé platí pro vztah s druhým člověkem a pro jazyk: jako bytosti jsme evolučně disponováni a určeni k životu ve vztazích, nemůžeme se vyvíjet a žít jiným způsobem. Souhlasím s tebou, že ospravedlňování není na místě, je to jen zbytečná ztráta času a energie. Každý si nachází a praktikuje svou verzi psychoanalýzy, nebo se přimyká k nějakému proudu či autoritě: netotalitní společnost a její duch takovou svobodu volby umožňuje. Pro mne psychoanalýza není nějakou superdisciplínou vyvolených, ale zároveň mne hodně mrzí, jak tendenčně je u nás chápána. Žijeme však již 30 let ve svobodném systému a chybu musíme hledat u sebe – i to je pro mne poselstvím psychoanalýzy. Nejde o sebemrskačství, ale právě my jako analytici mnohdy napomáháme udržovat představu psychoanalýzy jako čehosi obsoletního a do sebe sektářsky uzavřeného; až příliš často opakujeme se vztyčeným prstem klasickou analytickou doktrínu, v níž je určeno, co je co a jak s tím má zacházet; jsme často zacykleni do vlastních klišé a předpokladů, které si potvrzujeme a vydáváme za pravdu, posvěcujeme si konstrukt analytické identity. Pro mne osobně bylo vždy důležitější to, jací jsme jako lidé: své analytiky a učitele jsem si vybíral podle toho, jací byli jako lidé, jak na mne jako lidé působili. Konec konců právě to pro mne hraje zásadní roli v naší společné cestě.

A tím směrem jde i má další otázka: proč vůbec něco takového jako toto „fórum“ vzniká. Je tu přece ČPS, ČSPAP, IAPSA… k čemu je to zapotřebí?

MM: Ano, jsou tu úctyhodné psychoanalytické společnosti a instituty, které uchovávají dědictví klasického myšlení a snaží se jej v českém prostředí rozvíjet. Oba jsme žáky a reprezentanty některé z těchto struktur, vděčíme jim za mnoho dobrého. Oba ale cítíme, že tyto společnosti jsou takříkajíc kamenné, silně hierarchické, autoritativní a orientované na vnitřní konformitu. Vždyť máme osobní zkušenost, jak pomalu tam jde rozhýbat svobodné přemýšlení a probudit odvahu být svůj. Tato akademická , kabinetní psychoanalýza mi nevyhovuje. Prapůvodní psychoanalýza byla myšlenkově podvratná a nekonformní – co z toho ale za 120 let zbylo, zejména tady v Čechách a na Moravě? Ta raná psychoanalýza byla experimentující a odvážná. Proto bychom se měli pokorně navléct do „montérek“ a pracovat v psychologickém terénu, ušpinit se každodenní realitou a učit se hlavně z nezdarů, ne z předem schválených úspěchů. Dnešní psychoanalýza by podle mě měla fungovat spíše jako start-up, podporující originální nápady, improvizace a terapeutické experimenty. Více než důstojné „chrámy“ psychoanalýzy mi sedí přenosné psychoanalytické „stany“ a pojízdné „maringotky“, symboly dočasnosti a pohybu. Právě intersubjektivní psychoanalýza je pro mě „leading edge“, otevřený konec naší profese, věřím, že je jako mořská vlna, která nás může odnést nejdále, pokud po ní ovšem nesklouzneme do nového dogmatu. Ve výuce a v odborné diskusi institutů, které jsi zmínil, má intersubjektivita zatím zcela okrajový význam, měli bychom to také brát jako výzvu, že je tady na čem pracovat a co dohánět.

Když jsme u těch metafor, často je v našem dialogu používáme a někdy se jimi i hecujeme. Které metafory jsou ty „tvoje“, které ti dávají při práci největší smysl? Vím, že studuješ dějiny umění, a proto předpokládám, že si odtamtud bereš hodně nápadů a terapeutické inspirace.

JJ: Stany a maringotky, montérky a experimenty, sny a mýty…to jsou krásné touhy. Troufnout si jít, přes veškeré nejistoty a obavy, třeba i proti proudu tradovaných klišé a dogmat, problematizovat doktríny, neschovávat se za autority: najít a používat svůj vlastní hlas. A to je stále riskantní: hic sunt dracones! Vždy se totiž najde někdo, kdo vztyčí prst a řekne: „hlavně ne jako Ferenczi, ten se přece ke stáru zbláznil“. Ta nehorázná pomluva stále koluje a je potřeba se jí postavit a říci: „chvála objevitelskému bláznovství“. Kde se víc naučit, než od těch druhých, kterým říkáme „pacienti“, „analyzandi“, „klienti“? Miluji ty chvíle, když si my lidé dovolíme být více sebou a prostřednictvím druhých, když se projevíme v pohybu, gestu a emoci, když necháme zaznít vlastní hlas v jeho melodii a barvě. I proto jsem v posledních letech zkoušel různé formy spolu-práce, vzájemného vyjadřování pocitů, intuitivního přístupu, vyměňování rolí a pozic. V českém psychoanalytickém kontextu mi k tomu dodávala odvahu zejména podpora od tebe a Martina Babíka, jiným silným zdrojem inspirace mi byla tzv. nedirektivní terapii hrou a zkušenost z přátelské kolegiální skupiny, trvající 18 let.

A když se ptáš na metafory z oblasti studia umění, tak právě svět umění a filosofie mi plnohodnotně nahrazuje analytické pojmosloví a napomáhá mi k proměně vlastního způsobu práce (oné „analytické techniky“): namátkou princip vstřícnosti v pojetí Quina a Davidsona, zprostředkování a spoluutváření významu s Cullerem, Caravaggiova revoluce v malířství, resp. změna v uspořádání, Barthesovo „studium“ a „punctum“ jakožto přesažení oddělenosti v okamžiku setkání…. Často jsem trnul obavou, jak pochodím, ale opakovaně vidím přínos takového způsobu práce: myslím tím zejména vysokou míru vzájemného zapojení do společné výměny a z toho plynoucí radost ze hry. Připodobnil bych to k jiné „hře“ a k jiné metafoře: oba jsme hráli fotbal a vytvořili jsme si naši společnou metaforu provádění psychoanalýzy ne jako „catenaccia“, ale jako „totálního fotbalu“; ne jako zabetonované obranné hry střídané ojedinělými rychlými výpady (analytik v jednoosobovém modelu), ale jako hry společné, týmové, plné přihrávek, narážeček, zastupování se a vzájemného prolínání řad. Nemyslíme tím hru, ve které by šlo o podřízenost tuhé a předem zvolené taktice, ale hru, která se utváří v rámci hry samé a přináší jejím aktérům naplnění, radost i smysluplnou únavu.

JJ: Martin, can you tell us about your path to relational psychoanalysis and intersubjective perspective? What sparked your interest in this direction of analytic thinking and practice?

MM: Anyone who is professionally involved in psychoanalysis is looking for a place that suits him. We both have several histories, for example with our parents and also with our personal analysts. Similarly, we have experience with many of our patients. I don’t know about your own experience, but it was only after many years of analytic practice that I came to realize that I needed a closer contact and more reciprocity with my patients. I realized I had pointlessly shunned the importance of a personal relationship – as a means of maintaining the therapeutic goal, of course. I relied too much on the rituals of the one-person analytic model, which had dominated psychoanalysis a hundred years before us, and on a properly performed technique, considered a guarantee of success. I believe that every analyst should search for their own, purely personal way to help people, and sometimes we have to search for it for much of our lives. From my experience with colleagues, I know that blind loyalty to teachers and their dogmas can be incredibly strong and persistent. Sometimes I find it touching and admirable, other times a little funny, and sometimes sad to watch some analysts turning into copies of their predecessors, not having the courage to be themselves. Personally, probably the closest to me are the inspirations provided by relational psychoanalysis and the current concept of intersubjectivity. It’s not the right direction for everyone, but it suits me. Why? From my own experience, I know that an expert, objectifying and technical approach to patients does not suit me. I do not believe in its effectiveness, no matter how smart it may look. On the contrary, I rely on analytical partnerships with patients, on „human touch“, joint observation, searching and reflection, if possible, of everything that happens between us, on the courage to be totally present and available to others. I have nothing against classical psychoanalytic treatment, focused on examining the patient’s isolated mind – I am aware that some patients prefer it for good reason. But based on my personal experience, I can say it has never satisfied me, failed to meet my expectations as a human being, and eventually, even bored me. Anyway, we should not waste our time trying to justify our actions which seem to be unwelcome by many of our colleagues in the Czech Republic – what do you think, Jiří?

JJ: I like what you say and the way you say it, it’s our common belief, confirmed in the course of many years. Sharing, reciprocity and co-formation of relationships and meanings in life and in psychoanalysis, this is what not only appeals to us, but what is in itself a condition of life. If the classical analytical view can be held that sexual instinct and its vicissitudes is the organiser of our mental development, then at least the same is true for the relationship with another person and for language: as beings we are evolutionally disposed and destined to live in relationships, we cannot evolve and live in a different way. I agree with you that there is no need for justification, it’s just an unnecessary waste of time and energy. Everyone finds and practices their version of psychoanalysis, or clings to some analytic direction or authority – a non-totalitarian society and its spirit allows for such freedom of choice. For me, psychoanalysis is not some kind of “superdiscipline” of the chosen ones, but at the same time I am very sorry about the biased general approach to analysis in our country. However, we have been living in a free system for 30 years and, if anything, we have to look for fault with ourselves – and that is the message of psychoanalysis for me. I do not mean to be self-deprecating, but it is we as analysts who often help to maintain the idea of psychoanalysis as something obsolete and sectarian; all too often we repeat with a raised finger the classical analytic doctrine, which determines what is what and how to deal with it; we are often entangled in our own clichés and assumptions, which we confirm and pretend to be true, sanctifying the construct of analytical identity. For me personally, what we are as people has always been more important; I always chose my analysts and teachers according to what people they were, how they affected me as people. After all, this is what plays a crucial role for me in our common journey.

And this is the direction of my next question: why is something like this „forum“ coming into existence at all. After all, there is ČPS, ČSPAP, IAPSA… so what is it needed for?

MM: Yes, these are respectable psychoanalytic societies and institutes that preserve the heritage of classical psychoanalytic thought, aiming to develop and promote it in the Czech environment. Both of us are students and representatives of some of these structures. We owe much to them. But at the same time, we both feel that these societies are, so to speak, petrified, strongly hierarchical, authoritative and oriented towards internal conformity. After all, we both have a personal experience of how slow it is to stir up free thinking and awaken the courage to be yourself. This kind of academic, cabinet psychoanalysis does not suit me. The original psychoanalysis was subversive and non-conformist – but what’s left of it after 120 years, especially here in Bohemia and Moravia? Early psychoanalysis was experimental and daring. Therefore, we should humbly put on our „overalls“ and dig in the psychological field, get dirty with everyday reality and learn mainly from failures, not from pre-approved achievements. I suggest that today’s psychoanalysis should function more as a start-up, supporting original ideas, improvisations and therapeutic experiments. Rather than the dignified „temples“ of psychoanalysis, I prefer portable psychoanalytic „tents“ and mobile „caravans“, symbols of temporality and movement. It is intersubjective psychoanalysis that is for me the „leading edge“, the open end of our profession. I believe it is like a sea wave that can take us the furthest, if we do not slip into a new dogma. In the teaching and professional discussion of the institutes you mentioned, intersubjectivity has only been of marginal importance so far. We should also take it as a challenge, that there are things to work on and to catch up with. And as to those metaphors, we often use them in our dialogue sometimes even provoking each other with them. Which metaphors are truly „yours“, which make the most sense at work for you? I know you have been studying art history, so I assume you’re getting a lot of ideas and therapeutic inspiration from this field.

JJ: Tents and caravans, overalls and experiments, dreams and myths – these are beautiful desires. Daring to go, despite all the uncertainties and fears, perhaps even against the flow of traditional clichés and dogmas, to challenge the doctrines, not to hide behind the authorities: finding and using one’s own voice. And it is always a risk: hic sunt dracones! There is always someone who raises his finger and says, „Especially not like Ferenczi, he lost his mind in the old age.“ Such blatant slander is still circulating, and it is necessary to stand up to it and say, „Praise be to the folly of discovery.“ Where else could we learn more than from the others we call „patients“, „analysands“, or „clients“? I love those moments when we humans allow ourselves to be more ourselves and through others, manifesting ourselves in movement, gesture and emotion, letting our own voice be heard, in its melody and timbre. That’s why in recent years, I have attempted various forms of cooperation, mutual expression of feelings, intuitive approach, and exchange of roles and positions. In the Czech psychoanalytic context, I was encouraged especially by the support from you and Martin Babík. Another powerful source of inspiration was the “non-directive play therapy” approach as well as more than 18 years of experience in our supportive peer group.

As for the metaphors from the field of art studies, for me, the world of art and philosophy fully replaces analytical terminology, helping me change my own way of working (those „analytical techniques“). For example, the principle of charity in the concept of Quine and Davidson, Culler’s concepts of mediation and co-construction of meaning, Caravaggio’s revolutionary style of painting (or a change of analytic setting, as the case may be), Barthes’s „study“ and „punctum“ as the transcendence of separation at the moment of meeting. Often, I have been worried about the outcome, but I have repeatedly seen the benefits of this way of working: I mean, in particular, the high level of mutual involvement in the joint exchange and the ensuing joy of the game. I would compare it to a different „game“ and a different metaphor: with both of us being soccer players, we created our common metaphor for performing psychoanalysis not as „catenaccio“ but as „total football“; not as a defensive game punctuated with isolated rapid lunges (analyst in a single-person model), but as a joint, team play, a game full of passes and cues, and mutual stand-ins and permeation. Not a game based on subordination to a rigid and pre-chosen tactic, but a game that is created in the course of the play itself, while bringing its players fulfilment, joy, and meaningful fatigue.